Než si řekneme něco o indikátorech topných nákladů, bylo by dobré začít alespoň trochou (nudné) teorie.

Teplo... co to vlastně je? Z definice se dozvídáme, že se jedná o tu část změny vnitřní energie, která nemá ani povahu práce, ani chemické práce. Fyzikům to možná stačí, ale my ostatní jsme stále tam, kde jsme byli, tedy na začátku.

Poněkud volnější vymezení nám říká, že teplo charakterizuje přenos energie neuspořádaného pohybu částic, případně i energie jejich vzájemných interakcí a vazeb. Zjednodušeně řečeno je tedy teplo „kmitáním atomů a molekul“ daného tělesa či soustavy.

Pro nás nejdůležitější je ale fakt, že teplo, které nejsme schopni smysly vnímat, se vnějškově projevuje teplotou. Tedy, pokud systému – v našem případě bytu – dodáme teplo, projeví se to zvýšením jeho teploty. Tu již můžeme pocitově vnímat a označujeme ji (z pohledu fyzika nesprávně) jako teplo.

Jak změřit teplo... to je problém. Teplo je totiž veličina dějová a nikoliv stavová. To znamená, že popisuje posloupnost stavů systému, ale nelze popsat stav v jednom konkrétním bodu.

V praxi z toho vyplývá, že si můžeme vzít kostku a změřit, že jedna strana má řekněme 10 cm a strany svírají úhel 90°. Můžeme ji zvážit a zjistit, že váží 1 kg. Teplo však takto změřit nelze – žádným metrem, úhloměrem, váhou a bohužel ani teploměrem. Ten totiž měří teplotu, nikoliv teplo. A to jsou dvě různé veličiny.

Proto se měří vždy jen změna tepla. To vyjadřuje kalorimetrická rovnice:

Q = m * c * ΔT,

• kde je
• m ...... hmotnost
• c ...... měrná tepelná kapacita
• ΔT ..... rozdíl teplot

Měřit teplo přijaté by v podmínkách bytu nebylo prakticky dosti možné. Museli bychom počítat přijaté teplo každé části a pak výsledky sčítat. Naštěstí to však lze i jinak.

Budeme-li považovat byt – s určitým zjednodušením – za izolovanou soustavu, ve které samozřejmě platí zákon zachování energie, je teplo přijaté bytem rovno teplu vydanému otopnou soustavou. Stačí proto změřit teplo, které vydá otopné médium (voda).

Jak jsme si řekli již dříve, pro stanovení tepla dodaného otopnou soustavou do bytu stačí změřit teplo vydané otopnou vodou. Tedy změřit objem vody a rozdíl teploty na vstupu a na výstupu z bytu a dostaneme hodnotu v joulech.

Tímto způsobem funguje kalorimetr. Sestává z průtokoměru, dvou teplotních čidel a výpočetní jednotky, která počítá množství vyzářeného tepla. Jak lze vidět, jedná se o poměrně složité a zejména finančně náročné zařízení. K tomu přistupuje nutnost pravidelného ověření každé 4 roky. Prakticky lze takto měřit spotřebu tepla pouze v domu s tzv. horizontálními rozvody, kdy do bytu vstupuje pouze jedna trubka s otopnou vodou zásobující všechny radiátory a pouze jediná trubka z něj opět vystupuje.

V případě zejména panelových domů s vertikálními rozvody (tzv. stoupačkami) procházejícími byty nad sebou by bylo nutné instalovat kalorimetr na každý jeden radiátor. To by bylo v praxi extrémně náročné jak technicky, tak zejména finančně.

Nešlo by to tedy jinak? Zejména levněji?

Šlo... Bytový dům totiž nesestává pouze z bytů, ale i dalších nebytových prostor (chodby, půdy, sklepy). I tyto prostory musí být vytápěny, aby byla udržena tepelná stabilita budovy jako celku.

Proto i v případě použití bytových kalorimetrů nemůže souhlasit součet naměřeného tepla s celkovou spotřebou tepla – ať již naměřenou patním kalorimetrem na vstupu do domu nebo teplem vyprodukovaným domovní kotelnou. I kalorimetry jsou tedy použity jako poměrové měřidlo a celková spotřeba je rozúčtována podle poměru jednotlivých naměřených hodnot.

Z výše uvedeného je zřejmé, že podstatná není absolutní hodnota tepla spotřebovaného v jednotlivých bytech, ale poměr těchto spotřeb. Protože množství tepla vyzářené radiátorem je závislé zejména na teplotě radiátoru, je možné použít indikátory topných nákladů (oficiálně indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění místností otopnými tělesy; lidově nepřesně nazývané měřáky tepla či poměrové měřiče). Ty počítají v čase teplotu radiátoru nebo rozdíl teploty radiátoru a teploty místnosti. Výsledkem je bezrozměrná spotřební hodnota, která slouží jako podklad pro rozúčtování nákladů na vytápění.

Hlavní výhodou indikátorů je zejména jejich poměrně nízká cena ve srovnání s kalorimetry. Umožňují tak měření i v podmínkách, kde by použití kalorimetrů bylo neekonomické.

Posledním způsobem měření, který se výrazněji uplatňuje, je denostupňová metoda spočívající v měření tzv. tepelné pohody. Je založena na soustavném měření teploty v místnosti a srovnání s vnější referenční teplotou. Pro vyhodnocování podílu na spotřebě následně slouží vypočítané denostupně s ohledem na plochu jednotlivých místností.

Vzhledem k velkému množství zpracovávaných dat vyžaduje tato metoda on-line monitorování. Její finanční náročnost se proto většinou pohybuje někde mezi indikátory a kalorimetry.

Nejjednodušší by bylo říci „protože to nařizuje zákon č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií a vyhláška č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům“.

To však neříká nic o skutečných důvodech a také to většině lidí nestačí. Mně by to tedy rozhodně nestačilo...

Hlavním cílem by mělo být šetření energií. Ať chceme či nechceme, ceny energií neustále rostou a ani do budoucna se nedá očekávat vývoj opačným směrem. To bohužel musíme brát jako neoddiskutovatelný fakt.

Dále musíme vzít do úvahy lidskou psychiku. Lidí, kteří mají dostatečnou vnitřní sílu, aby něco dělali z principu, pro dobrý pocit, je naneštěstí stále menšina. A stále také platí, že nejlepší motivací pro tu zbývající většinu jsou peníze.

Dokud byly náklady na teplo rozúčtovány podle podlahové plochy či případně podle počtu lidí v domácnosti, šlo v zásadě o paušální platbu. Pokud jste s teplem šetřili a chovali se hospodárně, na Vašem rozúčtování to nebylo poznat. A čím větší dům, tím menší byl dopad na Vaši platbu. Spousta lidí si pak řekla „na co šetřit, když platím pořád stejně...“. Není to až tak dávno, kdy poměrně běžným obrázkem byl i v zimních měsících kuřák vykloněný z dokořán otevřeného okna či permanentně pootevřená ventilačka. Bohužel ani v současné době to není až tak neobvyklé – jen se někdy pořádně podívejte kolem sebe, až půjdete domů.

Pokud při rozúčtování zohledňujeme spotřebu tepla uživatelem, je to jasný tlak na to, aby se snažil s teplem hospodařit rozumně. Pokud sníží svou spotřebu, promítne se to i ve snížené platbě. Z praxe lze říci, že úspory se při instalaci měřicí techniky pohybují zhruba kolem 20 %. A to už má smysl.

Hned na začátku je zapotřebí říci jasně: indikátor neměří teplo. Samozřejmě musí hned následovat otázka: „Tak co tedy ta malá krabička na mém radiátoru měří a jak to, že podle toho platím za teplo?“.

Je důležité si uvědomit, jak vlastně celý systém funguje. V naprosté většině českých sídlišť existuje centrální kotelna, která dodává teplo více bytovým domům. Na přívodu tepla do domu je nainstalován tzv. patní kalorimetr. Ten skutečně teplo měří a lze proto určit jeho množství ve fyzikálních jednotkách, joulech. Teplárna pak podle svých nákladů stanoví podle platné legislativy cenu za jednotku tepla a tu musí společenství vlastníků jednotek či družstvo zaplatit. Analogicky to funguje i v případě domovní kotelny, pouze místo nákladů teplárny a zisků mnohdy zahraničních vlastníků zde figurují náklady na palivo a servis kotelny.

Ve finále je však výsledek stejný, za teplo spotřebované v domě je zaplaceno v penězích. Následně je nutné tyto náklady rozpočítat mezi uživatele bytů. I když se to zdá jako přehnané lpění na detailech, je dobré mluvit o „rozúčtování nákladů na vytápění“ nikoliv o „rozdělování tepla“. Již z toho totiž pramení část nedorozumění.

Vidíme tedy, že není nutné měřit přímo teplo spotřebované v jednotlivých bytech, ale stačí vyjádřit pouze poměr tepla vyzářeného radiátory. Vezměme si dva naprosto stejné radiátory. Asi se shodneme, že pokud budou mít oba stejnou teplotu, dodají do místnosti stejné množství tepla. V případě, že budou mít tyto radiátory rozdílnou teplotu, můžeme zjednodušeně vyjádřit množství dodaného tepla jako poměr jejich teplot – vzpomeňme si na kalorimetrickou rovnici.

Z této úvahy vychází použití indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění. Indikátor v pravidelných intervalech měří teplotu radiátoru (starší, jednočidlové verze), resp. rozdíl teploty radiátoru a místnosti (modernější, dvoučidlové verze) a tu ukládá jako spotřební hodnotu. Indikátory proto neměří teplo, ale teplotu. A časový integrál teploty (tj. v grafu plocha pod křivkou průběhu teploty v čase) je onou spotřební hodnotou, která slouží pro výpočet Vašeho podílu na topných nákladech.

Jak jsme si řekli již na začátku, indikátor neměří teplo vyzářené radiátorem, ale bezrozměrnou spotřební hodnotu odvozenou z teploty radiátoru a teploty vytápěné místnosti. Pokud bychom to chtěli do určité míry zjednodušit, tak indikátor měří poměr tepla.

Pokud nahlédnete do nějaké diskuze ohledně rozúčtování tepla na Internetu, většinou zjistíte, že se v ní střetávají dva názorově odlišné proudy. Jeden propaguje myšlenku, že vytápění je služba spojená s užíváním bytu, druhý pak staví na koncepci, že jako všechno nyní, je i teplo pouze zboží. Podobně rozděleni jako laická veřejnost jsou i odborníci.

Tohoto střetu se pak samozřejmě marketingově snaží využít některé firmy. Pojďme si však říci, o co se vlastně jedná a ponechme pouze na Vás, který názor Vám bude bližší.

Na počátku je nutné uvědomit si, že základní problém tkví v tom, že byt je součástí většího celku, tedy domu. I pokud máte byt v osobním vlastnictví, nemůžete jej přestěhovat na jiné místo. Musíte respektovat, že některé prostory sdílíte s ostatními a i zdi Vašeho bytu nejsou jen Vaše, ale plní i statické, izolační a další funkce v rámci celého domu. Jedná se tedy fakticky o určitou formu spoluvlastnictví.

Pojetí vytápění jako služby vychází z názoru, že pro bezproblémové užívání bytu je nutné dosáhnout v něm určité teploty. Navíc okrajové byty (ty, které mají více ochlazovaných stěn, tedy na bocích a v rozích bytového domu) plní izolační funkci pro byty umístěné ve středu domu. Podle tohoto konceptu by tedy měli všichni uživatelé bytového domu za stejně veliký byt – při předpokladu shodné teploty – platit stejnou částku.

Druhý model je založen na pojetí tepla jako komodity. Stejně tak, jako je zbožím elektřina nebo voda, je jím i teplo. Vytápění znamená, že mám v bytě radiátor, je však na mně, jakým způsobem teplo užívám a jak s ním hospodařím. Nepříznivá poloha bytu by měla být zohledněna v jeho ceně či výši nájemného. V čisté podobě tohoto konceptu platí uživatel za teplo vyzářené z radiátorů v jeho bytě.

Oba tyto koncepty mají své pozitivní i negativní stránky. První model lépe postihuje přestupy tepla mezi byty, není však schopen dobře se vypořádat se špatným hospodařením s teplem (zejména nadměrným větráním). Navíc nezohledňuje teplo vyzářené z jiných zdrojů, třeba plynového sporáku nebo elektrického přímotopu, kde uživatel již platí za plyn nebo elektřinu. Druhý model naopak lépe penalizuje uživatele, který špatně hospodaří s teplem a nezapočítává jiné zdroje tepla, pro zohlednění rozdílné náročnosti bytů na vytápění naopak musí zavádět speciální koeficienty pro polohu bytu.

Pokud se na situaci podíváme z pohledu historického, vychází nám, že pojetí vytápění jako služby je dřívější a odpovídá více době, kdy se panelové domy v naší zemi hromadně stavěly. Šlo o vytvoření kvalitativně a kvantitativně odpovídajícího bytového fondu. Drobnosti jako umístění bytu v rámci objektu se neřešily, protože nájem či platby za vytápění odpovídaly podlahové ploše a nezohledňovaly energetickou náročnost bytu. K postupné změně náhledu na teplo jako komoditu začalo docházet zejména po roce 1989 v souvislosti s výrazným nárůstem cen energií, odstavováním a plynofikací uhelných kotelen, apod. Větší důraz začal být kladen na úspory energií, ať již zateplováním domů nebo hospodárnějším využíváním energií. Vzhledem k otevřenějším trhu s byty také začínají být v prodejní ceně či výši nájemného zohledňovány další parametry, jako třeba právě situování bytu v rámci bytového domu a z toho vyplývající náročnost při vytápění.

Rozúčtování v ČR se do 31.12.2015 řídilo vyhláškou č .372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele. Od 1.1.2016 pak byla nahrazena vyhláškou č. 269/2015 Sb. o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům spolu se zákonem č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty.

Jestliže si dáte tu práci a uvedený zákon a vyhlášku si přečtete, zjistíte, že jsou určitým mixem obou výše zmíněných přístupů. V současně platném znění na jedné straně motivuje uživatele tím, že mají možnost částečně ovlivnit výši své platby za vytápění podle množství spotřebovaného tepla (tzv. spotřební složka), na straně druhé však část platby stále závisí na rozloze bytu (tzv. základní složka) a je povinností při rozúčtování brát do úvahy „rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou“.

Jak jsme si již dříve řekli, rozúčtování neznamená, že se mezi uživatele bytů dělí teplo, ale peníze. Tedy náklady na vytápění, ať již jde o platbu externímu dodavateli tepla nebo nákladů na palivo a provoz domovní kotelny. Za teplo se prostě musí zaplatit a nyní jde o to, kdo jakým dílem přispěje.

Pokusme se představit si modelový dům se 4 byty (viz tabulka). Pro jednoduchost budeme mít v každém bytě pouze jeden radiátor. Roční platba celého domu za teplo byla, řekněme nějaké kulaté číslo, třeba 40 000 Kč.

Rozúčtování probíhá tak, že platba je rozdělena na tzv. základní a spotřební složku. Základní složka je příspěvek na ztráty vnitřních rozvodů, podíl na vytápění společných prostor apod. Rozúčtovává se podle podlahové plochy jednotlivých bytů a uživatelé ji nemohou ovlivnit jinak než tím, že sníží celkovou spotřebu domu. Podle vyhlášky č. 269/2015 Sb. činí základní složka 30-50 % celkových nákladů. Zbytek platby za teplo (tedy 50-70 %) činí spotřební složka. Ta je rozúčtována na základě korigovaných náměrů indikátorů a její výši může uživatel bytu aktivně ovlivnit svým chováním.

Zvolme si poměr základní a spotřební složky 40/60. V našem případě se tedy 40 % nákladů (16 000 Kč) rozdělí podle podlahové plochy. Zbývajících 60 % (24 000 Kč) potom podle náměrů indikátorů topných nákladů. Naměřené hodnoty jsou nejprve korigovány vyhodnocovacími součiniteli K_Q (velikost radiátoru),K_C (typ radiátoru) a K_M (umístění místnosti). Více informací k tématu koeficientů naleznete zde. Poté se tyto dvě části sečtou a vyjde nám výsledná platba.

Na závěr je nutné ještě provést kontrolu výše platby podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 269/2015 Sb. Toto ustanovení určuje, že „rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u příjemců služeb, kde jsou instalována měřidla podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, v zúčtovací jednotce hodnotu o 20 % nižší a hodnotu o 100 % vyšší oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období“. Nižší hranice má být opatřením proti nadměrně šetřícím uživatelům bytů, kteří ve výsledku poškozují své sousedy a vznikem plísní na podchlazených vlhkých zdech mohou poškodit i celý dům.

U výše uvedeného příkladu činí průměrné náklady na 1 m² 125,00 Kč (40 000 / 320). Rozmezí povolené vyhláškou tedy činí 100,00 - 250,00 Kč / m². Pro náš dům je tedy vše v pořádku. V opačném případě je nutné „provést úpravu výpočtové metody“ podle popisu v § 3 odst. 2. písm. a)-c) vyhlášky č. 269/2015 Sb.

V našem modelovém domě tedy pan Zelený zaplatí 11 866,73 Kč, paní Modrá 7 454,35 Kč, manželé Tečkovaní 10 935,07 Kč a pan Pruhovaný 9 743,85 Kč. Takto vyčíslené platby samozřejmě zahrnují pouze náklady na vytápění a neobsahují případné platby správcovské společnosti.

Vyhodnocovací součinitele (či chcete-li korekční koeficienty) jsou příčinou velké části nedorozumění v oblasti rozdělování nákladů na vytápění. Zejména jsou pak zdrojem nekonečných diskusí. Mnohdy jen kvůli jejich nepochopení.

Vyhodnocovací součinitel... co to vlastně je? Je to číslo, kterým se musí vynásobit spotřební hodnota z indikátoru, aby ji bylo možné použít pro rozúčtování nákladů na vytápění. Jak jsme si již řekli, indikátor registruje „integrovanou teplotu (rozdíl teplot) v čase“. Tedy, v pravidelných intervalech měří teplotu radiátoru a případně místnosti a rozdíl teplot sčítá. Je jasné, že čím teplejší radiátor, tím více tepla vyzáří do místnosti.

Stejně tak se zajisté shodneme na tom, že větší radiátor vyzáří více tepla. Pokud má například žebrový radiátor 20 článků, má určitě větší výkon než radiátor 5 článkový. Proto také naleznete větší radiátor v obývacím pokoji než na záchodě (je-li tam vůbec nějaký). Protože však indikátor by v případě stejné teploty naměřil shodné hodnoty pro oba radiátory, je nutné spotřební hodnotu korigovat. Na to slouží vyhodnocovací koeficient pro tepelný výkon otopného tělesa K_Q, což je jinak řečeno výkon radiátoru. Tedy hodnota změřená autorizovanou zkušebnou a zveřejňovaná výrobcem radiátoru.

Další vyhodnocovací součinitel upravuje podmínky pro tepelný styk snímačů, K_C. Jedná se o to, že rozdílné typy radiátorů předávají teplo z otopné vody do místnosti (a samozřejmě i na radiátor) rozdílným způsobem. Jinak se samozřejmě chová masivní litinový radiátor a jinak subtilní deskový radiátor z ocelových plechů. To je právě zohledněno koeficientem K_C. Jeho hodnotu deklaruje výrobce indikátorů topných nákladů opět na základě měření autorizovanou zkušebnou.

Tyto dva vyhodnocovací součinitele musí být použity vždy, pokud v domě nejsou všude použity stejné radiátory. Pokud by všechna otopná tělesa shodná, nebylo by nutné používat korekční koeficienty K_Q a K_C – měříme přece poměr a stejná čísla se nám vykrátí.

Následující vyhodnocovací součinitel zohledňuje polohu bytu v rámci domu či orientaci na světové strany, zkrátka rozdíly v ztrátách tepla. Označení koeficientu bývá různé, často třeba K_M. Jeho použití je dáno současně platnou legislativou, konkrétně zákonem č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Smyslem je kompenzovat uživatelům bytů s nevýhodnou polohou jejich zvýšené náklady na vytápění. Více informací k tomuto tématu naleznete zde. Pokud jde o určení výše tohoto součinitele, správným postupem by bylo provedení energetického auditu, který by pro konkrétní dům vyčíslil tepelné ztráty a nákladě těchto dat by bylo možné určit přesnou hodnotu. Vzhledem k faktu, že se jedná o finančně poměrně nákladnou záležitost, využívá se často takto stanovených hodnot koeficientu i pro podobné budovy.

Další koeficienty pak mohou používat rozúčtovací společnosti, aby zohlednily například umístění radiátoru v rámci místnosti, způsob připojení radiátoru, apod. Použití těchto vyhodnocovacích součinitelů však již záleží na know-how dané firmy a zejména na její dohodě s družstvem nebo společenstvím vlastníků jednotek.

Pokud na svém vyúčtování naleznete pouze jednu hodnotu a nikoliv tři či více, jedná se o celkový vyhodnocovací součinitel K. Ten dostaneme jednoduše vynásobením hodnot jednotlivých koeficientů:

K = K_Q * K_C * K_M * ...

Účelem poměrového měření tepla a následně rozúčtování nákladů na vytápění je zejména ovlivnění chování uživatelů bytů a jejich motivace k hospodárnému chování. Každé měření, má-li poskytovat použitelné výsledky, musí respektovat určitá pravidla. Nejinak je tomu i v případě, kdy neměříme ve fyzikálních jednotkách, ale de facto poměr. Z hlediska měření by bylo ideální, pokud by všechny radiátory v domě byly stejné. To však není možné – rozdílná velikost je diktována zejména technickými požadavky a nutností udržet tepelnou stabilitu domu. Rozdílné typy radiátorů pak spíše estetickými požadavky uživatelů a mnohdy i požadavkem na finančně co nejvýhodnější řešení. O způsobu, jakým se poměrové měření vyrovnává s odlišností radiátorů, jsme se již zmínili.

Je však potřeba, aby rozdílů bylo co nejméně. Proto je nutné, aby všechny indikátory v jedné zúčtovací jednotce (tzn. skupině bytů, která sdílí měřenou dodávku tepla) byly od jednoho výrobce a byly dokonce i jednoho typu. Tak se eliminují možné rozdíly mezi přístroji dané jejich rozdílnou konstrukcí. Navíc, vzhledem k tomu, že indikátor neměří fyzikální jednotky, má každý přístroj jinou stupnici. Pokud jsou však osazeny zařízení stejného typu, „jednotky“ se vykrátí a opět nám zbude pouze poměr.

Dále je zapotřebí, aby indikátory byly instalovány jednotným způsobem. Ten předepisuje výrobce pro jednotlivé typy otopných těles. Opět je podstatné zejména dodržení jednotné montážní pozice v rámci zúčtovací jednotky. Většina indikátorů se v současné době osazuje doprostřed otopného tělesa do 75 % jeho výšky.

Požadavky uvedené výše jsou na zodpovědnosti správcovských a rozúčtovacích firem. Co však může udělat samotný uživatel bytu, aby jeho platba za teplo skutečně odpovídala podmínkám v bytě? V první řadě respektovat fyzikální zákony – na ty je krátký dokonce i náš parlament.

Slovo radiátor je odvozeno od radiace. Naštěstí nikoliv od té, jaká nás napadne při jménech jako Hirošima, Černobyl nebo Fukušima. Podle Slovníku cizích slov je pro nás podstatný význam sálání. To znamená, že teplo se šíří z otopného tělesa sáláním do volného prostoru. Je proto chybou zakrývat radiátory různými ozdobnými kryty, těžkými závěsy či nábytkem. V omezených prostorech malometrážních bytů je mnohdy těžké naskládat nábytek tak, aby nestínil radiátory, ale je dobré snažit se najít rozumné řešení. V opačném případě musíme očekávat, že si připlatíme.

Pak jde samozřejmě o úsporné chování. Nejlépe to lze vidět na otázce větrání. Samozřejmě není ani zdravé ani příjemné sedět ve vydýchaném vzduchu. Na druhou stranu, nejhorší možné řešení je otevřít ventilačku a nechat ji dlouhodobě pootevřenou. Studený vzduch stékající na termostatickou hlavici způsobí její úplné otevření a maximální průtok topné vody radiátorem. Ač nebudete pozorovat žádné zvýšení teploty místnosti, množství spotřebovaného tepla bude významně zvýšeno a to se projeví i na náměru. A následně samozřejmě i na Vaší platbě za teplo. Vhodným řešením je rychlé a intenzivní větrání, které zajistí výměnu vydýchaného vzduchu za čerstvý, ale přitom nedojde k podchlazení bytu jako takového.

Rozúčtování pro zúčtovací období počínající od 1.1.2016 budou zpracovávána podle nové vyhlášky č. 269/2015 Sb. o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům (dále jen "269"). Jak se tato vyhláška liší od dříve platné vyhlášky č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen "372")?

I podle Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) vychází nová vyhláška 269 koncepčně z předchozí právní úpravy, tedy vyhlášky 372. Základní princip zůstává shodný, rozdělují se náklady na vytápění a přípravu teplé vody, tedy vynaložené peníze - nikoliv spotřebované teplo či voda. Stejně tak se nemění i terminologie a celkový postup pro rozdělování nákladů. Pouze se základní popis tohoto postupu přesunul do zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (zákon o službách), jehož je vyhláška 269 prováděcím předpisem. Rozdíly mezi vyhláškami se v zásadě omezují na hodnoty jednotlivých parametrů.

Pokud to vezmeme od začátku, jedná se nejprve o velikost základní a spotřební složky nákladů na vytápění, resp. rozsahu, ve kterém se mohou pohybovat. Podle vyhlášky 372 bylo možné stanovit spotřební složku v rozmezí 50-60 %, zatímco nyní je povolený rozsah 50-70 %. Vyhláška 269 dává tedy možnost, aby rozúčtování kladlo vyšší důraz na dodávku tepla do konkrétní místnosti (bytu). Analogicky se základní složka může nově pohybovat od 30 do 50 % oproti dřívějším 40-50 %.

Další rozdíl pak nalezneme povolených rozdílech nákladů na vytápění na 1 m² podlahové plochy konkrétního uživatele oproti průměrné hodnotě za celou zúčtovací jednotku. Dříve to bylo ±40 % od průměru (tedy od 60 % do 140 % průměru). Vyhláška 269 změnila tento rozsah na 80-200 % průměru.

Posledním zásadnějším rozdílem je výše penalizace, pokud příjemce služeb neumožní instalaci měřidel či indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění, neumožní-li jejich odečet nebo je neoprávněně ovlivní. Tomuto uživateli je trojnásobně navýšena spotřební složka na 1 m² oproti průměrné hodnotě za zúčtovací jednotku. Dříve, podle vyhlášky 372 se jednalo pouze od 1,6 násobek. Zároveň došlo i k mírné úpravě vzorce pro výpočet penalizace v Příloze 2 vyhlášky. Nová verze vzorce by měla umožnit lepší výpočet navýšení spotřební složky zejména při vyšším počtu penalizovaných osob. Tento upravený vzorec není žádnou novinkou, MMR jej uvádělo již v metodickém pokynu k vyhlášce 372 z 19. prosince 2002 jako doporučený při větším než cca 10% podílu "neměřených bytů".

Přehledné srovnání hlavních parametrů obou vyhlášek - jak dřívější 372, tak aktuálně platné 269 - naleznete v níže uvedené tabulce.

V souvislosti se změnou legislativy - tedy ukončením platnosti vyhlášky č. 372/2001 Sb. (dále jen 372) a jejím nahrazením vyhláškou č. 269/2015 Sb. (dále jen 269) - se mnoho lidí začalo zajímat, jak tato změna ovlivní jejich vyúčtování nákladů na vytápění a případný přeplatek či nedoplatek. Věnujme se nyní dopadu na konkrétní případy, rozdíly mezi vyhláškami jsou popsány zde.

Předpokládejme nejčastější případ, tedy že poměr základní a spotřební složky se nebude měnit. Pro zjednodušení také předpokládejme, že Vy i Vaši sousedé budete dále topit tak, jak jste zvyklí a kvůli nové vyhlášce své zvyky nezměníte. Stejně tak očekávejme stejné celkové náklady na teplo na vytápění. Pak tedy zbývají tři faktory, které mohou ovlivnit výši Vaší platby:

1. minusová hranice (-20 %) nákladů na vytápění na 1 m²
2. plusová hranice (+100 %) nákladů na vytápění na 1 m²
3. penalizace (300 % průměru spotřební složky) při neumožnění instalace, odečtu či ovlivnění měřidel nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění

(1) Nejprve se provede rozdělení nákladů na vytápění na základní a spotřební složku a jejich rozdělení podle příslušných pravidel mezi jednotlivé příjemce služeb (uživatele). Na závěr celého procesu se provádí srovnání nákladů na vytápění 1 m² daného bytu s průměrnými náklady za celou zúčtovací jednotku (dům). Podle dřívější úpravy (vyhlášky 372) činila minimální výše platby na 1 m² 60 % průměru. S novou vyhláškou 269 došlo k navýšení této hranice na 80 % (tedy -20 % průměru). Pokud tedy Vaše náklady nedosahovaly této hranice, budou v novém rozúčtování navýšeny právě na 80 % průměru a vy si o něco připlatíte.

Jestliže do této skupiny uživatelů nepatříte, ale uvedená korekce se bude týkat některých Vašich sousedů, bude to pro Vás znamenat menší úsporu.

(2) Podle výše popsaného mechanismu dochází ke korekci nákladů na vytápění připadajících na 1 m² nejen směrem "dolů", ale i směrem "nahoru". Podle předchozí vyhlášky 372 byla maximální přípustná hodnota 140 % průměru, aktuální vyhláška 269 zavedla výraznou úpravu až na 200 % průměrné hodnoty za zúčtovací jednotku. Jestliže se Vás tedy dříve týkala tato úprava a platili jste 140 % průměrných nákladů, nově si poměrně významně připlatíte. Jak moc, to již záleží na tom, o kolik jste překročili průměrné náklady na vytápění 1 m² ve Vašem domě.

Opět, pokud do této skupiny uživatelů nepatříte (a takových je většina), ale máte sousedy s výrazně nadprůměrnou spotřebou tepla, bude to pro Vás znamenat snížení platby ve srovnání s rozúčtováním podle vyhlášky 372.

(3) Poslední případ se pak týká lidí, kteří z různých důvodů odmítají instalaci měřidel nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, neumožní jejich odečet nebo je dokonce úmyslně ovlivní. U těchto osob bude pak spotřební složka navýšena na trojnásobek průměru spotřební složky připadající na 1 m² v celém domě. Této sankce však není zapotřebí se příliš obávat, protože se jedná o postih za vyloženě protiprávní jednání.

Vzhledem k tomu, že 200% navýšení platby spotřební složky se odečítá od celkové spotřební složky nákladů na vytápění celého domu, znamená to pro sousedy snížení jejich platby.

V této chvíli je tedy čas podívat se na své poslední vyúčtování, zda se Vás netýká jeden z výše uvedených případů. Určitě nebude špatné zamyslet se nad tím, jak upravit své návyky, abyste nebyli nemile překvapeni - zejména výší případného nedoplatku.

Pokud se jedná o možná opatření, která můžete učinit, jedná se zejména o snížení spotřeby tepla, máte-li výrazně nadprůměrnou spotřebu. Jde tedy hlavně o nastavení rozumné teploty v bytě, správné větrání (krátce a intenzivně, nikoliv pootevřenou ventilačkou po dlouhou dobu), nezakrývání otopných těles, apod.